2016.20.8
Přechod z paušálních výdajů na výdaje skutečné – judikát
Ing. Jiří Šperl
Jednalo se o situaci, kdy daňový subjekt – fyzická osoba mění způsob uplatňování daňových výdajů. V daném případě z uplatnění tzv. paušálních výdajů na uplatňování prokazatelně uplatňovaných výdajů (nákladů). Žalobkyně zvýšila daňový základ o hodnotu doposud neuhrazených pohledávek a současně k hodnotě dodaněných pohledávek uplatnila paušální výdaj ve výši 60 %. Předmětem sporu byla oprávněnost uplatnění těchto paušálních výdajů s tím, že žalobkyně namítala, že uplatnění výdajů bylo zcela zřejmé z jejího daňového přiznání, tedy správce daně měl své výhrady uplatnit dříve, než při daňové kontrole zahájené s odstupem dvou let.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Afs 269/2015 - 31, ze dne 26. března 2016, publikovaného na www.nssoud.cz
NahoruZ kasační stížnosti
Jestliže stěžovatelka v roce 2009 uplatňovala paušální výdaje 60 % ze skutečně dosažených příjmů, pak v těchto paušálních výdajích samozřejmě nebylo zahrnuto 60 % z částky nezaplacených pohledávek. Stěžovatelka v roce 2010 změnila způsob uplatňování výdajů na skutečné výdaje dle § 24 ZDP. Stěžovatelka tedy v souladu s ustanovením § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 ZDP tzv. dodanila pohledávky a z těchto pohledávek si rovněž uplatnila výdaje paušální částkou, neboť jí to umožňuje ustanovení § 23 odst. 3 písm. c) bod 2 ZDP, dle něhož lze výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji snížit o částky nezahrnuté do výdajů (nákladů), které lze podle tohoto zákona do výdajů (nákladů) zahrnout.
Stěžovatelka má za to, že jestliže se tedy s pohledávkou zachází jako s příjmem, tj. jestliže je podle ZDP uložena poplatníku povinnost zdanit nezaplacené pohledávky tak jako příjem, pak je třeba s touto pohledávkou zacházet jako s příjmem, a to ve všech ohledech. Protože v roce 2009 žalobkyně uplatňovala paušální výdaje, pak je oprávněná uplatnit tyto paušální výdaje i z dodaňovaných pohledávek.
Stěžovatelka dále namítla, že bylo porušeno ustanovení § 7 odst. 1 a 2 DŘ, dle něhož správce daně postupuje bez zbytečných průtahů a tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, neboť správce daně měl bez zbytečného odkladu po podání daňového přiznání – pokud zaujímá názor, že paušální výdaje k dodaňovaným pohledávkám uplatnit nelze – vyzvat k odstranění pochybností, a nikoliv vyčkávat s daňovou kontrolou další dva roky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zdůraznila, že z jejího daňového přiznání je způsob, jakým postupovala, když uplatnila sporné výdaje (60 %) dle § 7 odst. 7 ZDP, zcela zřejmý, transparentní a naprosto nepřehlédnutelný, což je zcela evidentní z přílohy č. 1, která je součástí přiznání k dani z příjmů. Bylo tedy legitimním očekáváním stěžovatelky, že pokud bude mít správce daně jakékoli pochybnosti o postupu stěžovatelky, vyzve ji k vysvětlení (odstranění pochybností, doložení apod.) bezodkladně, popř. bezodkladně učiní daňovou kontrolu. To se však nestalo, neboť správce daně učinil daňovou kontrolu sice v prekluzivní lhůtě tří let, nicméně až dva roky po podání daňového přiznání.
NahoruRozhodnutí Nevyššího správního soudu
Kasační stížnost není…
