2024.9.15
Nepodání daňového přiznání při nevykazování činnosti právnickou osobu – judikát
Ing. Jiří Šperl
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. března 2024 čj. 5 Afs 47/2022 - 32, publikovaného na www.nssoud.cz
Předmětem sporu bylo uložení pokuty za nepodání daňových přiznání, respektive zejména otázka, zda právnické osobě, která je podle právních předpisů sice podnikatelem, avšak nevykazuje žádnou činnost a nemá živnostenské oprávnění, vzniká povinnost podávat daňové přiznání, či zda stačí tuto skutečnost pouze správci daně oznámit podle daňového řádu. Kasační stížnost podal žalovaný, tedy Odvolací finanční ředitelství, neboť Krajský soud zrušil jeho rozhodnutí o uložení pokuty.
NahoruVymezení věci
Žalobci byly vyměřeny pokuty za nepodání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za 3 zdaňovací období, vždy ve výši 500 Kč.
Žalobce se bránil žalobou, v níž uvedl, že je podnikatelem pouze z důvodu svého zápisu v obchodním rejstříku, nemá žádný majetek ani nevykazuje žádnou činnost a není držitelem živnostenského oprávnění. Od 20. 10. 2003, kdy mu byl jmenován nový likvidátor, vždy ve lhůtě pro podání daňového přiznání oznámil uvedené skutečnosti správci daně. V přechozích letech odkazoval na § 136 odst. 5 DŘ, daňového řádu. Správce daně však tato oznámení opakovaně ignoruje a vyzývá žalobce k podání daňového přiznání v náhradní lhůtě. Na tyto výzvy již žalobce nereaguje a správce daně mu ukládá pokuty za nepodání daňového přiznání. Žalobce má za to, že na něj vůbec nedopadá zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), neboť nevykazuje žádný příjem ve smyslu § 18 odst. 1 tohoto zákona. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že na věc nelze uplatnit § 136 odst. 5 DŘ, daňového řádu, neboť jeho použití vylučuje zvláštní úprava obsažená v zákoně o daních z příjmů. Postup daňových orgánů považuje žalobce za projev přepjatého formalismu.
Krajský soud shledal žalobu důvodnou, zrušil proto žalobou napadené rozhodnutí i shora uvedené platební výměry. Nepřisvědčil argumentaci žalovaného, který poukazoval na to, že se na posuzovanou věc uplatní zvláštní úprava obsažená v § 38m odst. 1 ZDP, zákona o daních z příjmů, který nestanoví žádné výjimky z povinnosti právnických osob podat daňové přiznání.
NahoruZ kasační stížnosti
Žalovaný (stěžovatel) trvá na tom, že daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob nelze nahradit oznámením dle § 136 odst. 5 DŘ, daňového řádu. Daňový řád se uplatní subsidiárně pouze tehdy, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Problematika podávání daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob je ovšem regulována zvláštní úpravou § 38m zákona o daních z příjmů, od něhož se lze odchýlit pouze v případech stanovených v § 38mb téhož zákona, který však na posuzovanou věc nedopadá. Tato zvláštní úprava dle stěžovatele vylučuje aplikaci § 136 odst. 5 daňového řádu v případě daně z příjmů právnických osob. Žalobce proto byl dle stěžovatele povinen podat daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob.
Stěžovatel poukázal ve vztahu k žalobci též na to, že podle § 240c odst. 1 daňového řádu, dojde-li ke zrušení právnické osoby s likvidací, trvá povinnost podávat daňové tvrzení až do dne zániku této právnické osoby.
Stěžovatel rovněž poukázal na to, že podání daňového přiznání na předepsaném tiskopise (případně na výstupu z počítačové tiskárny shodného obsahu a uspořádání, jaké má tiskopis) je i v případě nulové daňové povinnosti kvalitativně odlišné od pouhého sdělení, že daňová povinnost nevznikla, neboť k nulové daňové povinnosti nemusí nutně vést pouze skutečnost, že poplatník nedosahuje žádných příjmů, ale i skutečnost, že v důsledku uplatnění daňových výjimek a výhod může být základ daně nebo daňová povinnost ve výši nula, ačkoliv poplatník vlastní majetek a aktivně vyvíjí činnost. Požadavek…