Evidence pro účely daně z přidané hodnoty

2018.19.4

Evidence pro účely daně z přidané hodnoty

Ing. Jiří Vychopeň

Evidence pro účely daně z přidané hodnoty na jedné straně slouží plátci nebo osobě identifikované k dani jako podklad pro sestavení daňových přiznání, souhrnných hlášení a kontrolních hlášení, na druhé straně slouží správci daně ke kontrole a ověřování správnosti údajů vykázaných plátcem nebo osobou identifikovanou k dani v uvedených daňových tvrzeních. Pokud správci daně vzniknou pochybnosti o správnosti, pravdivosti a průkaznosti údajů uvedených v daňovém přiznání, v souhrnném hlášení nebo v kontrolním hlášení, pak za účelem odstranění těchto pochybností obvykle nejprve požaduje předložení evidence pro účely daně z přidané hodnoty za sledované období. Předložení evidence pro účely daně z přidané hodnoty je také obvyklé při zahájení daňové kontroly týkající se DPH.

Evidenci pro účely daně z přidané hodnoty, která je ze zákona povinná pro všechny plátce a osoby identifikované k dani, je třeba odlišit od záznamní povinnosti podle § 97 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, která může být za účelem správného zjištění a stanovení daně uložena konkrétnímu daňovému subjektu rozhodnutím správce daně (součástí tohoto rozhodnutí musí být přesné stanovení zaznamenávaných údajů, jejich členění a uspořádání, popřípadě návaznost na doklady, z nichž je záznam veden).

Obecná pravidla pro vedení evidence pro účely daně z přidané hodnoty jsou stanovena v § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále ZDPH).

Podle § 100 odst. 1 ZDPH jsou plátce nebo identifikovaná osoba povinni vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty veškeré údaje vztahující se k jejich daňovým povinnostem, a to v členění potřebném pro sestavení daňového přiznání, souhrnného hlášení nebo kontrolního hlášení.

Zákonem není stanovena forma vedení evidence pro účely daně z přidané hodnoty a obsahové vymezení této evidence slovy "veškeré údaje vztahující se k daňovým povinnostem plátce či identifikované osoby" je ve svém důsledku velmi nejednoznačné, což umožňuje různě široké výklady, neboť zákonem není vůbec stanoveno, jako údaje musí být uváděny v daňovém přiznání a v souhrnném hlášení (při sestavování těchto daňových tvrzení se plátci a identifikované osoby musí řídit pokyny finanční správy k vyplnění formulářů, ze kterých teprve vyplývá rozsah požadovaných údajů) a v případě kontrolního hlášení je teprve od 1. 1. 2018 v § 101d odst. 1 ZDPH vymezeno alespoň rámcově, jaké údaje je plátce povinen uvádět v kontrolním hlášení (celý rozsah požadovaných údajů pak i v tomto případě vyplývá až z pokynů finanční správy k vyplnění kontrolního hlášení).

Podle § 100 odst. 2 ZDPH je plátce povinen vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro uskutečňování plnění s nárokem na odpočet daně, také daňové identifikační číslo osoby, která uskutečňuje plnění, s výjimkou plnění, u nichž byly vystaveny zjednodušené daňové doklady.

Podle důvodové zprávy k návrhu tohoto ustanovení z roku 2012, je účelem povinného uvádění DIČ poskytovatelů zdanitelných plnění zvýšení efektivity kontroly uplatňovaných nároků na odpočet daně. Tato povinnost se nevztahuje na přijatá zdanitelná plnění, u kterých byl poskytovatelem vystaven zjednodušený daňový doklad (podle § 30 ZDPH lze daňový doklad vystavit jako zjednodušený daňový doklad, pokud celková částka za plnění na daňovém dokladu není vyšší než 10 000 Kč a nejedná se o plnění uvedená v § 30 odst. 2 ZDPH).

Podle § 100 odst. 3 ZDPH je plátce povinen vést v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty:

a) přehled uskutečněných plnění, která jsou osvobozena od daně nebo nejsou předmětem daně

Znamená to, že plátce musí v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty vést formou blíže nespecifikovaného přehledu i taková uskutečněná plnění, která se neuvádí v daňovém přiznání ani v kontrolním hlášení. Zatímco okruh plnění osvobozených od daně je ze zákona zřejmý (viz § 51 až 71g ZDPH), není ze zákona příliš jasný okruh plnění, která nejsou předmětem daně, jež musí být vedena v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty podle § 100 odst. 3 písm. a) ZDPH (ustanovení § 2a ZDPH, které upravuje vynětí z předmětu daně, se výslovně týká pouze pořízení zboží z jiného členského státu).

Z ustanovení § 2 ZDPH, který pro účely tohoto zákona vymezuje předmět daně, ale i z některých dalších ustanovení tohoto zákona (např. § 5, § 13 a § 14 ZDPH) vyplývá, že předmětem daně z přidané hodnoty není např.:

• dodání zboží s místem plnění mimo tuzemsko,

• poskytnutí služby s místem plnění mimo tuzemsko,

• vložení nepeněžitého vkladu ve hmotném nebo nehmotném majetku, pokud vkladatel při nabytí tohoto majetku neuplatnil u něj nebo u jeho části odpočet daně,

• vydání vypořádacího podílu na obchodní korporaci v nepeněžité formě ve hmotném nebo nehmotném majetku, pokud nebyl u tohoto majetku nebo u jeho části uplatněn odpočet daně,

• poskytnutí obchodního majetku bez úplaty, pokud nebyl u tohoto majetku nebo jeho části uplatněn odpočet daně,

• poskytnutí dárku v rámci ekonomické činnosti, pokud jeho pořizovací cena bez daně nepřesahuje 500 Kč,

• poskytnutí peněžního daru,

• úrok z prodlení,

• náhrada škody,

• činnosti, které jsou zdaňovány jako příjmy ze závislé činnosti.

b) přehled obchodního majetku.

Podle ustanovení § 4 odst. 4 písm. c) ZDPH se obchodním majetkem pro účely tohoto zákona rozumí majetkové hodnoty, které slouží osobě povinné k dani a jsou touto osobou určeny k uskutečňování ekonomických činností.

Obchodní majetek pro účely daně z přidané hodnoty je nutno odlišit od obchodního majetku pro účely daní z příjmů, který je pro poplatníky daně z příjmů fyzických osob vymezen v § 4 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (ZDP), a pro poplatníky daně z příjmů právnických osob je vymezen v § 20c uvedeného zákona.

Na rozdíl od obchodního majetku poplatníka podle zákona o daních z příjmů se v případě obchodního majetku pro účely daně z přidané hodnoty nemusí vždy jednat jen o vlastní majetek plátce, ale může jít i o najatý majetek, vypůjčený majetek nebo majetek užívaný na základě smlouvy o finančním leasingu. Rozhodující je pouze to, že jde o majetkovou hodnotu, která plátci slouží a je jím určena pro uskutečňování jeho ekonomických činností.

Obdobně jako je tomu u obchodního majetku pro účely daně z příjmů, je třeba i u obchodního majetku, který je veden v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty a je využíván pro ekonomickou činnost plátce jen zčásti, uvést (např. v %), v jaké části je majetek zařazen do obchodního majetku plátce.

 NahoruSkupina

V § 100 odst. 4 ZDPH je od 1. 7. 2017 stanoveno, že v evidenci pro účely daně z přidané hodnoty vede člen skupiny odděleně plnění, která uskutečnil pro ostatní členy skupiny (do 30. 6. 2017 to bylo stanoveno v § 100 odst. 5 ZDPH). Podle § 5a ZDPH se skupina považuje za samostatnou osobu povinnou k dani (tj. za jednoho plátce) a z toho vyplývá, že plnění uskutečněná a přijatá mezi jednotlivými členy skupiny nejsou předmětem daně z přidané hodnoty.

Evidenci plnění uskutečněných a přijatých skupinou včetně přehledu obchodního majetku vede za skupinu její zastupující člen, kterým se podle § 5b odst. 1 ZDPH rozumí člen skupiny se sídlem v tuzemsku, který je oprávněn k jednání za skupinu (za plnění této povinnosti ale podle § 5b odst. 2 ZDPH odpovídají všichni členové skupiny společně a nerozdílně, a to i po jejím zrušení nebo po zániku jejich členství ve skupině, a to za období, ve kterém byli členy skupiny). Z toho vyplývá, že zatímco jednotliví řadoví členové skupiny jsou povinni vést…